Možná, že by se článek mohl jmenovat „Hranice, rodiče a děti.“

Hranice jsou rozhodně velmi zajímavé téma, se kterým si ne vždy víme rady.

Moje zkušenost je, že to, jestli a jak dokážu dát hranice, záleží na spoustě faktorů. Teď mě napadají první dva, tak se na ně můžeme podívat.

První otázka je, jak to mám já sama s hranicemi? Vidím hranice jako pozitivní nebo negativní věc? Mám hranice ráda nebo je považuji za omezující?

Pokud totiž sami považujeme hranice za něco negativního a nekamarádíme se s nimi, pak je nebudeme rádi používat, a proto se jim budeme vyhýbat.

A druhá otázka je, jestli a jak mám sama jasno v tom, co chci? Možná si říkáte, že to je nesmyslná otázka, protože samozřejmě víte, co chcete. Ale ono to nemusí být tak jednoduché.

Samozřejmě je spousta věcí, které jsou jasné. Například, když chceme, aby dítě ráno vstávalo do školky, nebo aby se obléklo, když jde ven, atd.

Ale je spousta věcí, které zase tak jasné nejsou. Často dáváme dítěti příkazy, ale víme vlastně sami proč?

Napadá mě například takové obvyklé téma úklidu, třeba v dětském pokoji. Samozřejmě je třeba pokoj uklízet, ale jak často, jak moc, a co přesně? A vadí vám vlastně, že tam není perfektně uklizeno, když se zavřou dveře a nepořádek, který tam panuje, vám nezasahuje do vašeho prostoru? Jak to vlastně máte?

Oba tyto body by se daly dále rozebírat, ale pokud si odpovíte na otázky, které jsou v textu, tak by se mohlo leccos vyjasnit.