Spousta rodičů se ptá, jak to udělat, aby jejich děti měly motivaci. Předpokládám, že přesnější otázka by mohla znít, jak to udělat, aby měly motivaci dělat to, co je potřeba. Například učit se ve škole, dělat úkoly jak ve škole, tak doma, a spoustu dalších základních věcí, jako uklízet po sobě, nebo si třeba jen vyčistit zuby.

Začala bych tím, že bych se zamyslela nad tím, kdy já sama jsem motivovaná dělat různé věci, které jsou potřeba. První věc, která mě napadá, je, že když mě věci baví. To je samozřejmě fajn, ale když se zamýšlím dál nad svým životem, tak si uvědomím, že je spousta věcí, které mě ne vždy baví, ale neobejdu se bez nich. Určitě tyto věci všichni známe. Všichni musíme chodit do práce (nebo si nějakým způsobem vydělávat peníze), mezi tyto věci patří taky vaření, nakupování, umývání nádobí, uklízení, praní, práce na zahradě atd.

Když přemýšlím dál, tak vidím, že jsem už dospělá, a tak je mi nějak jasné, že to nikdo jiný kromě mě neudělá, a tak jdu a udělám, co je potřeba. Jenže situace s našimi ratolestmi je často jiná. Problém vidím v tom, že když neudělají to, co je potřeba, tak to za ně velmi často uděláme my, rodiče. A velmi pravděpodobně se jim kvůli tomu nic moc nestane, kromě toho, že na ně budeme chvíli křičet, nebo se s nimi nebudeme chvilku bavit, nebo budeme chvíli jen frflat.

Nicméně tím většinou moc nezmůžeme a dosahovat výsledků, které bychom chtěli, se nám nedaří. Ony totiž ty naše děti jsou vesměs šikovné a velmi záhy zjistí, že stačí chvilku vydržet, nechat nás vykřičet, nebo chvíli frflat či mlčet, protože se za chvíli vysílíme a je zase dobře … , a tak je to pořád dokola … , jen naše frustrace postupně roste.

Jak tak ve svých myšlenkách postupuji a přemýšlím, co mi kdy s mými dětmi opravdu zafungovalo, tak docházím k výsledku, že to bylo ve chvíli, kdy jsem vytvořila takové podmínky, aby věci, které moje děti nejsou automaticky motivované dělat, prostě potřebovaly udělat. Ve smyslu, že důsledky, se kterými by se musely vypořádat v případě, že něco neudělají, se jim chtěly řešit ještě méně, než udělat to, co bylo potřeba.

No a jak na to? To musí každý rodič najít sám, protože každý rodič i dítě jsou jiní, každá rodina funguje jinak, a na každého platí něco jiného.

Tak vám přeji, ať se vám daří nacházet ten váš způsob, a příště se spolu můžeme podívat zase na nějaké další zajímavé téma kolem výchovy dětí :-).